Šikovná nešika
Už v první třídě paní učitelka Janičce říkávala, jak je šikovná. Naopak doma Janička slýchala, že je nešika, starší sestra jí občas označila za „nemehlo blbý“. A babička si při vaření s vnučkou libovala, jaká je Janička úžasná pomocnice. Bezva.
Řekněte mi, co si o tom má chudák dítě myslet? Lítá z rohu do rohu, jednou je na výsluní, podruhé zase v síni hanby. Kdyby Janičce říkali: „Tohle se ti úplně nepovedlo, ale nevadí, to se dá spravit“, nebo „to se ti ale vážně povedlo“, byla by její situace lepší. Nikdo by nehodnotil samotnou Janičku, ale jen její dílo. Janička by byla prostě Janička, které se jednou něco nepovedlo a podruhé povedlo.
Ale Janička to má jinak. Je šikovná, nemehlo blbý, nešika a úžasná pomocnice. Ona, Janička. Cítíte ten rozdíl? Takové charakteristiky a nálepky dostává naprostá většina dětí. Dospělí moc nepřemýšlí o tom, jak dětem sdělit svůj názor na to, co děti dělají. Děti většinou označují za něco nebo někoho a tím hodnotí jejich aktivitu.
Dítě běží, spadne, a je brambora. Vstávej, ty bramboro! Dítě sní celý oběd, a je pašák. Kdo se bojí, je strašpytel nebo srabík. A pak tu máme řadu čuňat, hodných holčiček, sluníček, zmetků a mohli bychom tak pokračovat dlouho předlouho.
Není to ideální strategie. Když jsou označení nelichotivá, děti to sráží. Když se negativní označení střídají s pozitivními, je to o malinko lepší, ale děti to mate. Neví, komu mají věřit. Učitelce nebo mamce a taťkovi? Babičce nebo ségře? Těžká volba. Dítě to nedokáže rozhodnout. Věří tak nějak všem a ztrácí se v tom…
Tak jaká tedy jsem?
Každý člověk potřebuje vnitřní stabilitu. Všichni potřebujeme vědět, kdo jsme a jací jsme. Tyto informace nám už jako dětem poskytují naši nejbližší. Dávají nám signály o tom, jakou máme hodnotu. Jestli za něco stojíme nebo jestli jsme nešikové, brambory a bordeláři. Když jsou informace negativní nebo protichůdné, vnitřní stabilita se hledá těžko.
Vrátíme se ale ještě k Janičce, a zkusíme si odpovědět na otázku, jaká tedy vlastně je. Šikovná nebo nešika? Janička je malá holka a je určitě šikovná. Samozřejmě ve srovnání se staršími ještě ne tak docela. Starší jsou šikovnější, zručnější, mají lepší koordinaci a jemnou motoriku. Ale to je v pořádku. Tak to prostě je. S laskavým vedením bude Janička (a všechny ostatní děti) čím dál šikovnější. Lépe řečeno, bude mít kvalitnější výsledky svého počínání.
Jenže my víme, že Janička dostává protichůdné informace, což tak úplně laskavé není. Do dospělosti vstoupí pravděpodobně se zmatkem v hlavě. Nebude si jistá, jaká je – jestli je šikovná nebo ne. Nebude si příliš věřit, možná se bude i bát dělat některé věci, aby je nezkazila. To není moc příjemný stav, že?
Cesta k pochopení – krok první
Příjemný stav to není. Je ale důležité se ptát: Může s tím Janička něco dělat? A odpověď zní: Může. První krok vede přes uvědomění. Janička potřebuje pochopit, že nálepku nešiky dostala jako malá a zcela neprávem. Byla označená za nešiku jenom proto, že se jí několikrát něco nepovedlo tak, jak si dospělí představovali. Malé dítě často něco zkazí, zboří, udělá našišato, pomalu nebo prostě řadu věcí ani nezvládne. A je to normální, protože ještě není tak zručné. Ale to neznamená, že je nešikovné!
Opravdu se z dítěte stane BLBEC ve chvíli, kdy nevypočítá správně příklad? Ne! V tu chvíli mu něco nejde, ten jeden konkrétní příklad, ale neznamená to, že je celkově blbec. Rodiče a jiní dospělí to většinou také tak nemyslí, ale když řeknou „ty jsi ale blbec“, dítěti se to zapíše do podvědomí přesně tak, jak to bylo řečeno. Ale děti nejsou ani nešiky, ani blbci. Jsou to děti, a spoustu věcí neumí a teprve se je učí.
Cesta k pochopení – krok druhý
Když si tohle Janička uvědomí, čeká ji druhý krok. Uvědomit si vlastní sílu a moc nad svým životem. Teď už je dospělá a rozhodování o tom, jaká je, má ve vlastních rukou. A když říkám rozhodování, tak tím myslím rozhodování. Janička se opravdu musí rozhodnout, že chce sama k sobě přistupovat jinak než dosud. Nepřijde to samo. Tu změnu může udělat jen ona sama.
Čeká ji řada drobných, opakovaných uvědomění. Pokaždé, když o sobě začne pochybovat a třeba se bát něco udělat, aby to nezkazila, měla by se zastavit a říct si: „Fakt to musím zkazit? Nemusím. A i kdyby, tak se nic nestane. Dá se to udělat znovu. Jdu na to“. A jít na to a podobné úvahy opakovat znovu a znovu, při každé nepříjemné pochybnosti.
Pokud by vám připadalo, že se z Janičky může teď stát náfuka, tak to ne… Janička se hlavně uvolní. Bude na sebe hodnější a získá víc radosti ze života. Půjde to možná pomalu, ale když vytrvá, její vnitřní stabilita začne nabývat na síle a Janička si bude víc jistá sama sebou.
Jestli jste v sobě našli kousek naší Janičky, zkuste to jako ona. Jsou to jen dva kroky, které vás dělí od větší spokojenosti a radosti ze života. Začněte a nepřestávejte. Rozhodujte se pro vlastní dobro. Pořád a furt. Stojí to za to. Vy za to stojíte.